Trenére, máme za sebou velice úspěšný start do nové sezóny. Panuje i u vás se startem soutěže maximální spokojenost?
Spokojenost s body a vstupem do sezóny samozřejmě je, to bych lhal, kdybych tvrdil opak. Možná to vzhledem k plnému bodovému zisku bude z mých úst znít až moc kriticky, ale jsem zkrátka tak nastavený. I ve chvílích, kdy vyhráváme a daří se, se snažím dívat pod povrch a hledat detaily a momenty, které nám momentálně nevychází a za které by nás kvalitnější soupeř mohl v budoucnu tvrdě potrestat. Je skvělé, že sbíráme výhry, ale nechci propadat přehnanému optimismu – soutěž je strašně dlouhá. Pokud budeme mít podobnou bilanci v polovině sezóny, budeme všichni nesmírně rádi, ale teď jsme lehce za začátkem. Pracujeme dál na tom, abychom tu vítěznou šňůru natáhli co nejdál, pravidelně bodovali a aby ty výsledky byly vždy podložené především stabilním, poctivým výkonem na hřišti, nikoliv náhodným vítězstvím.
Vraťme se na začátek. Jak se vlastně zrodil Váš příchod do Kobeřic?
První kontakt přišel přímo od předsedy klubu Petra Stuchlíka, se kterým se velmi dobře známe z dřívějšího společného působení v SFC Opava. Tahle vzájemná důvěra a osobní vazba sehrály na začátku klíčovou roli. Následně proběhla debata také s bývalým trenérem Ondrou Fickem, který mi Kobeřice, fungování klubu i kabinu jednoznačně doporučil a potvrdil, že to dává smysl. Samozřejmě jsem si jako každý trenér zjišťoval i další informace ze svých zdrojů, ale ze všech stran ke mně šla výhradně pozitivní zpětná vazba. Kobeřice jsem navíc znal i osobně, párkrát jsem se tu byl podívat, takže jsem věděl, že zázemí i hřiště jsou na úrovni krajského přeboru vysoce nadstandardní. Líbilo se mi, že klub vedou mladí lidé s progresivním pohledem na fotbal a chutí dělat věci moderně.
Na druhou stranu jsem byl zpočátku hodně zdrženlivý a na rovinu říkal, že krajský přebor trénovat nechci. Pokud trénujete dvakrát v týdnu a docházka je laxní, trenér z lavičky nemá šanci hru ani tým reálně ovlivnit – v tu chvíli je to jenom o náhodě a takový fotbal mě nebaví. S klukama z vedení jsme si ale hned v úvodu velmi otevřeně vyjasnili vzájemná očekávání a shodli se na principech, jak chceme, aby tým fungoval. Našli jsme společnou řeč v tom, jaké standardy musí tréninkový proces mít.
Jsem nesmírně rád, že tady jsem, a velkou zásluhu na mém rychlém zapadnutí má i Honza Čujek, který u týmu zůstal jako můj asistent. Je to obrovský fotbalový nadšenec, spolupráce s ním funguje naprosto výborně a je pro mě ohromnou oporou v tom, jak mi pomáhá zorientovat se v kobeřickém prostředí i mentalitě klubu. Stejně tak musím vyzdvihnout přístup samotných kluků – poctivě chodí a makají.
Mám to v sobě nastavené jednoduše: fotbalu dávám maximum a očekávám, že se mi stejná energie bude vracet. Pokud bych někdy cítil, že ta práce ztrácí smysl a chybí v ní společný tah na branku, pokračovat v ní nebudu. V životě už nechci dělat věci, o kterých nejsem stoprocentně přesvědčený – na to je život příliš krátký. Teď mě to ale naplňuje a věřím, že nám tahle společná chuť pracovat vydrží co nejdéle.
Řešil jste spolu s nabídkou z Kobeřic i jiné nabídky?
Když jsem před rokem a půl skončil v Havířově, nabídky přišly i z vyšších soutěží. V takovém případě už by to ale znamenalo opustit mé civilní zaměstnání, a to jsem v té chvíli necítil jako adekvátní krok. U dalších nabídek, které jsem dostal, mi to zase úplně nedávalo smysl z hlediska dojíždění. Trávil bych spoustu času na cestách v autě a zkrátka to nebylo to pravé ořechové. Obecně je trenérský trh strašně dynamický, trenéři v klubech rotují, takže nějaké oťukávání a kontakty probíhají v podstatě neustále. Takový už je fotbalový život. U Kobeřic se to ale sešlo přesně tak, jak jsem v tu chvíli chtěl: tým, časová náročnost, zázemí, lidi, dojezdová vzdálenost atd.
Jak jste spokojený se současným hráčským kádrem?
S klukama se v podstatě pořád ještě poznáváme, přece jen jsem u týmu teprve dva měsíce a všechno je teprve v rozběhu. Už teď ale musím říct, že tým funguje lidsky i sportovně na velmi dobré úrovni a parta je zdravá.
Co mě příjemně překvapilo, je úroveň kluků, kteří neprošli ligovými akademiemi, ale čistě kobeřickým dorostem. Ať už jde o Vojtu Stříbrného, Maxe Slaninu, Ondru Stuchlíka a Andyho Kolarčíka nebo z těch starších třeba Zdenu Kryštofa a Adama Šimečka – jejich kvalita i přístup na krajský přebor jsou velmi solidní. Je vidět, že za tím stojí především kvalitní rodinné prostředí a dlouhodobá a poctivá práce lidí, kteří se v Kobeřicích věnují mládeži, což zaslouží respekt.
Zároveň je ale potřeba dívat se na realitu otevřenýma očima. Kostru týmu už mnoho sezon tvoří Robin Wirth a Petr Kašný – zkušení hráči, kteří jsou pro kabinu i hru nepostradatelní. Robinovi je čtyřicet, Kašňovi šestatřicet. Ať chceme nebo ne, je jasné, že v nadcházejících letech bude nutné tyhle klíčové kluky nahradit, což pro kobeřický fotbal nebude vůbec jednoduchý úkol. Klub čeká v tomto směru určité překlenovací období, které bude muset koncepčně vyřešit. Z pohledu trenéra si samozřejmě dokážu představit ještě větší konkurenci na některých postech, ale to je vždy otázka dalších možností a dlouhodobější vize klubu.
Krajský přebor jste na sklonku hráčské kariéry sám hrával. Jak tuto soutěž hodnotíte z pozice trenéra?
Krajský přebor leží přesně na pomezí amatérského a poloprofesionálního fotbalu. V divizi už musíte trénovat 3x nebo 4x týdně, pokud v ní chcete hrát důstojnou roli, zatímco v kraji se trénuje většinou dvakrát. Právě v tom se podle mě láme chleba. Z pozice trenéra je to specifické, že máte na přípravu mnohem méně času, takže každá tréninková jednotka musí mít maximální kvalitu, náboj a jasný cíl.
Jaké máte prozatím pocity z působení v Kobeřicích z hlediska prostředí, tréninkových podmínek apod.?
Pocity jsou jednoznačně pozitivní. Kobeřice mají na krajský přebor vynikající podmínky – hlavní hřiště je skvěle připravené, tréninkové plochy i celé zázemí fungují bez problémů. Je vidět, že se tady o areál starají lidé, kteří fotbalem žijí a dělají maximum pro to, aby hráči i realizační tým měli veškerý potřebný servis. K tomu musím přičíst i atmosféru kolem zápasů. Lidé tady na fotbal chodí, zajímají se o něj a vytvářejí zdravý fotbalový tlak i kulisu, což je přesně to, co každý tým potřebuje. Za ty dva měsíce si na zázemí ani na fungování klubu nemůžu říct jediné špatné slovo.
Máte nějaký osobní cíl z hlediska trénování, který byste si rád splnil?
Když někde jsem, snažím se tomu odevzdat naprosté maximum. Zároveň jsem ale člověk, který před sebou neustále potřebuje mít jasné výzvy. Hrát fotbal, kde v podstatě o nic nejde – jen se zachránit nebo se pohybovat v klidném středu tabulky bez vyšších ambicí, to není úplně můj šálek kávy. Mám rád cíle, překonávání překážek a posouvání věcí dopředu. V létě jsem oslavil čtyřicítku a dal jsem si pro sebe takový roční čas na vyhodnocení, jakým směrem se v životě dál vydat. Zda pokračovat v civilní práci, kterou dělám, nebo se naplno otevřít fotbalové cestě, případně zkusit něco úplně jiného. Vnímám to tak, že je to jedna z posledních šancí, kdy člověk může udělat zásadní životní rozhodnutí, abych v padesáti nezačínal od nuly. Pokud má přijít nějaká velká změna, je na ni teď ten nejvyšší čas. Nastavil jsem si zkrátka roční horizont, během kterého se chci rozhodnout, kterou cestou se chci vydat.
